LEOŠ JANÁČEK
Leoš Janáček byl světově uznávaný český skladatel klasické hudby. Přestože patří do generace české hudební moderny, je jeho styl velmi osobitý a originální. Je ceněn především pro nezvyklou melodiku, vycházející z lidové hudby moravských regionů, zejména Slovácka a Lašska.
Narodil se v obci Hukvaldy na severovýchodní Moravě 3. července 1854, kde byl jeho otec učitelem. Studoval nejprve klášterní školu v Brně, kde se mu dostalo základního hudebního vzdělání. Tamtéž posléze absolvoval gymnázium. Poté odešel do Prahy, kde studoval na varhanické škole a dalšího hudebního vzdělání se mu dostalo v Lipsku a Vídni.
Posléze se vrátil zpět do Brna, kde se zúčastnil národně-osvobozeneckých aktivit. V roce 1881 založil varhanickou školu (dnešní Konzervatoř Brno) a stal se jejím prvním ředitelem. Působil jako dirigent a velmi brzy zahájil též svoji kariéru skladatele. Po vzniku Československa působil spolu s Vilémem Kurzem jako profesor brněnské pobočky mistrovské školy Pražské konzervatoře a v roce 1919 založil Konzervatoř Brno.
Velice brzy se oženil se svojí šestnáctiletou žákyní Zdeňkou Schulzovou. Za rok se jim narodila dcera Olga a později syn Vladimír, oba však zemřeli; syn už ve dvou a půl letech, dcera, když jí bylo 21 let.
Na počátku své skladatelské dráhy byl inspirován moravskou lidovou písní, užíval jejích nápěvů a studoval rytmiku a intonaci řeči, což posléze originálně převáděl do své hudby. Studoval též ruskou lidovou hudbu. Lidové písni jeho rodné lašské lidové kultury se věnoval též jako sběratel a folklorista. Podle vzoru Dvořákových "Slovanských tanců" složil podobný komplet, inspirovaný lidovou hudbou rodného kraje, s názvem "Lašské tance".
Po složení nepříliš úspěšných oper Šárka a Počátek románu se mu dostalo prvního ocenění - opera Její pastorkyňa byla v roce 1904 nadšeně přijata brněnským publikem. K pražské premiéře opery došlo sice až v roce 1916, otevřela mu však dveře do celého světa: pod názvem Jenůfa zaznamenala ještě téhož roku významný úspěch ve Vídni, posléze v Německu a v roce 1924 v New Yorku. Od roku 1916 složil dalších pět významných operních děl, dva smyčcové kvartety, několik suit a písňové cykly (nejznámější je Zápisník zmizelého).
Toto poslední období skladatelova života přineslo nejoriginálnější, nejvyzrálejší a světově proslulá díla orchestrální, především Sinfoniettu, symfonickou báseň Taras Bulba a slavnou Glagolskou mši, jednu z nejsvébytnějších skladeb světové hudby vůbec, mši napsanou ve staroslověnštině. Metoda Janáčkovy tvorby, která vykrystalizovala v Její pastorkyni, spočívající ve specifickém opakování motivů, úryvkovitosti a dramatické zkratce, stejně jako v originalitě práce s vývojem jednotlivých sekvencí, dostoupila v tomto díle vrcholu. Glagolská mše je současně ve vokálním projevu výsledkem dlouhodobého studia lidové hudby z hlediska sémantického. Skladatel zde s obdivuhodně jasnou vizí dospívá k pradávným kořenům slovanské hudební kultury a to nejen po stránce ryze hudební, ale též jazykové. Čerpá z cyrilometodějského odkazu, předkládá nám však atmosféru, která dýchá syrovou zemitostí člověka, který je spojen s přírodou ve smyslu pohanství. Jeho víra jakoby byla kombinací obou těchto výbav. Jedná se o naprosto nevšední dílo v celosvětovém měřítku nejen co do svébytnosti, ale též dokonalosti zpracování.
I v tomto vrcholném období jeho tvorby zůstala její významnou složkou tvorba operní. Opery Výlety pana Broučka, Věc Makropulos, ale především Káťa Kabanová a Příhody lišky Bystroušky dodnes dobývají s velkým úspěchem světové hudební scény. Poslední Janáčkovou opera Z mrtvého domu na motivy Dostojevského románu je velmi důstojným završením skladatelovy tvorby, zdůrazňujíc humanismus a vyjadřujíc jak soucit s trpícím člověkem, tak víru v možnost duchovní očisty i člověka společností zavrženého.
V Berlíně byla 8. prosince 1926 nadšeně přijata světová premiéra Concertina se sólistkou Ilonou Štěpánovou-Kurzovou (česká premiéra proběhla v Brně 16. února 1926).
Leoš Janáček byl členem České akademie věd a umění, Pruské akademie umění, dopisujícím členem The School of Slavonic Studies v Londýně a předsedou Klubu moravských skladatelů. Jeho stěžejní díla byla poctěna mnoha cenami. Byl sbormistrem Brněnského a Pražského spolku Svatopluk. Masarykova univerzita mu v Brně udělila čestný doktorát filosofie za jeho celoživotní tvůrčí odkaz.
Janáček byl rovněž velký rusofil a podnikl několik cest do Ruska. V jeho domě se často konaly schůzky brněnského Ruského kroužku. Byl nadšen ruskou literaturou a kulturou a to se projevilo v jeho díle. Jedná se například o orchestrální rapsodii Taras Bulba, 1. smyčcový kvartet podle Tolstého Kreutzerovy sonáty, nedokončenou operu Živá mrtvola podle Anny Kareninové a operu Z mrtvého domu.